Cestovní deník - Trek okolo Manáslu část 19. - Adrenalinová jízda za civilizací

Pro někoho normální dovolená, pro nás obyčejné lidi, zážitek na celý život. To je pro mne několik dnů po návratu z Nepálu, trek okolo Manáslu.

28. Dharopani;         1875mnm;       15.listopadu  2016;       T+18;      den 16.

Poslední noc na treku. Vyspal jsem se do růžova. Probudil jsem se sám už v 5:45 – asi síla zvyku. V klidu jsem vstal a šel provést ranní hygienu. Před snídaní jsme sbalili všechny věci do batohů, které pak naložíme na střechu terénního vozu. Pak nás čeká prašná kamenitá cesta. Pojedem vstříc nížině, teplu a civilizaci.

Jsme po snídani, platíme. Teď ještě zabezpečit zavazadla proti prachu, používám černý igelitový pytel na jeden batoh a dvě pláštěnky na batoh jako ochranu druhého batohu. Už před 8. hodinou stojí u hotelu terénní auto a my nakládáme zavazadla na střechu. Ještě zajistit pomocí provazu a můžeme vyrazit. Nesmí chybět skupinové foto všech účastníků treku (nás, nosičů, průvodců). Naposledy se loučíme s nosiči a nepálským průvodcem, naposledy se ohlédneme za bílými vrcholky hor a už nasedáme do vozu.  Je to větší vůz a tak sedíme v několika řadách. Nejdříve řidič + spolujezdec, pak první řada tří pasažérů, následuje druhá řada opět tří pasažérů a zakončujeme to dva poslední, kteří sedíme kolmo k předchozím sedačkám. A už se kola otáčí, už jedeme. Čeká nás několikahodinový přesun po prašné cestě.

Už po několika minutách poznáváme, že název cesta neodpovídá skutečnosti. Je příliš lichotivý k čemusi, co by se dalo spíše nazývat tankodromem. To budou dlouhé hodiny.

Už tři hodiny jsme na cestě. Prach, natřásání, časté údery hlavou, nebo jinou částí těla do vnitřku auta, to vše bylo nedílnou součástí uplynulých třech hodin. Právě jsme zastavili na krátký oběd a tak využívám tento čas k zachycení uplynulých zážitků. Je neuvěřitelné, co všechno tato auta vydrží. Po celou dobu jsme nejeli rychleji, než 40km v hodině a to jen na několika krátkých úsecích. Auto jede skoro trvale na převodový stupeň 1, případně na redukci 4x4. Jen málokdy si řidič dovolí zařadit dvojku. A to se nezmiňuji o hlubokých propastech lemujících cestu (tankodrom). Ta jízda opravdu není pro slabší povahy. Jedna z nás má raději po většinu cesty zavřené oči se slovy: „Já to nemůžu vidět“. Ještě „zajímavější“ je to v případě vyhýbání se protijedoucímu vozidlu. Tady se sráz ještě více přibližuje. Přesto jsme zatím jeli bez karambolů. Pochvala patří našemu řidiči, který veškeré nástrahy zvládá „bez ztráty kytičky“.

Po krátkém obědě (ryba v ostrém nálevu), už opět sedíme v autě. Čeká nás další natřásání celého těla. Sjíždíme postupně do údolí a krajina okolo nás se mění. Objevují se první průmyslové objekty. Škoda, tato část treku je společná s trekem okolo Annapuren (my jedeme dolů, Annapurny se jdou směr nahoru až do Dharopani), ale moc lákavá mi nepřipadá. Prašná cesta, po které už jezdí dost aut, která zvedají oblaka prachu a do toho neúměrně používají klakson. Ten pak pomalu sedá, než jej další auto opět zvedne. Tudy bych trek jít nechtěl. Prostě pokrok zničil romantiku treku, pro kterou sem míří většina trekařů. Za pár let už z krásného treku zůstane jen vzpomínka na prašnou cestu a zničenou přírodu.

Ve 14. hodin jsme dorazili do Besi Saharu a Radce se zázračně rychle podařilo sehnat auto jedoucí do Pokhary. Je 14:15 a batohy už jsou opět naloženy ne střeše minivanu, sedíme v autě a čekáme na odjezd. Čeká nás asi 3 hodinová cesta do Pokhary. Řidič ještě doplňuje auto pasažéry, aby jej zcela využil a snad už brzo vyrazíme.

V 14:30 konečně vyjíždíme. Auto je nacpané k prasknutí. A ještě bude nastupovat další korpulentní dáma. Auto je zcela zaplněné, místa mezi sedačkami (ulička) je přehrazena připravenými prkýnky a i na nich sedí cestující. Nu což už klasik říkal : „ Lepší blbě jet, než dobře jít!“. Jedem po asfaltové silnici, která je tak úzká, že se míjející auta musí vyhýbat. To však řidiči nebrání za neustálého troubení i předjíždět. Po asi 2 hodinách jízdy si děláme zastávku na WC a občerstvení. Kupujeme si bramborovou placku a vejce. Po asi 30minutách pokračujeme v cestě. S námi cestuje i maminka s miminkem, které občas pláče. A tak se jej maminka pokouší upokojit vyluzováním zvuků, které se následně řidič snaží přehlušit hlasitou hudbou.

Cesta se z jednoproudé stává dvouproudovou s vodorovným značením, které není překážkou při předjíždění. To opět probíhá za stálého troubení. Do Pokhary dorážíme až za tmy. Auto nás vysazuje až u hotelu, kde s úlevou skládáme zavazadla ze střechy. Za pár minut jsme ubytovaní na pokojích a tady je TEPLÁ sprcha. Tělo je pod návalem teplé vody zcela „ochromeno“. Po 15 ti dnech bez teplé vody to je velmi příjemné. Budiž chvála tomu, kdo vymyslel teplou vodu. Následná večeře, kdy jsme si dali steaky, pak byla nádherným završením dnešního dne. Sladký spánek v posteli a peřinách,byl sladkou tečkou za náročným dnem.