Slovinsko a Alpy 2019

Přiblížila se nejkrásnější část roku, podzim. V roce 2018 jsme se stejně postiženým kolegou (bacil fotografování ), vyrazili na dvě fotovýpravy. Jedna byla zaměřena na oblast Slovinska a Rakouska a druhá do italských Dolomit. A protože se  nám tam moc líbilo a zdaleka jsme neprobádali všechny krásy uvedených zemí, rozhodli jsme se tyto cesty za fotografováním zopakovat. Jako první byla plánována cesta do Slovinska s možnými zastávkami v Rakousku. Od poloviny září sledujeme předpovědi počasí a nakonec nás začíná tlačit čas a tak ve středu 25.9.2019 v 20:00 vyrážíme směr Slovinsko.

Jsme už starší pánové a noční přejezd přes Česko, Rakousko až do Slovinska vyhodnocujeme jako zbytečně dlouhý a tak v klidu okolo jedné hodiny po půlnoci zastavujeme na odpočívadle před Lincem a poprvé nocujeme v našem „domečku na kolečkách“.

26.9.2019

Budíme se okolo 6.hodiny v klidu se nasnídáme a vyrážíme směr Slovinsko, konkrétně NP Zelenci.  Tam přijíždíme okolo poledne. V čase, kdy je nejhorší doba na focení. Večer by to tady mohlo být zajímavé, odraz štítů Julských Alp ve vodní hladině slibuje zajímavé scenérie. Nám se však nechce čekat až do večera a tak míříme směr Krajnska Gora a dále po Ruské cestě na sedlo Vršič a odtud dál do Bovce a dnešní putování zakončujeme pod sedlem Mangart na rozhraní Itálie a Slovinska. Vyškrábeme se nad parkoviště a z Vrhu Jarečice fotíme Picolo Mangart a ostatní „kopečky“ kam až oko dohlédne. Máme štěstí, vrcholky jsou obestřeny roztrhanými oblaky a tak se scéna neustále mění. Výhledy a krásné hory si užíváme až do setmění. Pak ještě zkoušíme zachytit noční oblohu plnou hvězd.

27.9.2019

Ráno nás opět zastihuje na stejném místě, těšíme se na východ Slunce a ten nás nezklame. Nejdříve jsou osvíceny jen vrcholky vzdálenějšího horského pásu a až po určité době se Slunce vyhoupne nad obzor.

Po hodině je Slunce už vysoko a tak scházíme k autu, snídáme a vyrážíme na krátkou procházku k úplnému vrcholu sedla Mangart. Sjíždíme zpět po klikaté silničce, kterou jsem společně s mojí ženou před 9ti lety vyjeli na kolech. Z těch 11km ostrých serpentin a stoupání mi dnes zůstává rozum stát, jak jsme to mohli vyjet. Ale zpět k naší cestě, vracíme se na hlavní silnici a přejíždíme jen kousek k sedlu Predel, kde jsou pozůstatky opevnění z 1.světové války. Chvíli se zamýšlím nad tím, kam až bylo lidstvo schopno zajít ve svém sebezničení. Je to memento pro nás a naše potomky. Vracíme se ve vlastních „stopách“ a míříme do městečka Kobarid, či spíše za něj k řece Soča a vodopádu Veliki Kozjak. Krásný vodopád ukrytý ve velké jeskyni. Pokoušíme se ho fotit a po asi hodině se vracíme zpět k autu.

 Čeká nás delší přejezd a trocha detektivního pátrání po výhledu na nádherný kostelík Svety Tomaž. Máme souřadnice od kamaráda, ale podle mapy k tomu místu nevede žádná cesta. Pomocí aplikace Mapy.cz a selského rozumu nacházíme potřebné místo a musím uznat, že výhled je to opravdu impozantní. Jen to počasí, už se začíná kazit a tak doufáme, že alespoň večer nám dovolí fotit krásný kostelík na pozadí hor. Naše tužby jsou vyslyšeny jen částečně, oblačnost přišla dříve, než bychom potřebovali, ale alespoň jeden použitelný „výcvik“ jsme ulovili. Přesouváme se jen o několik stovek metrů dál na palouk mezi stromy, kde vaříme večeři a chystáme se přenocovat.

28.9.2019

Ranní předpověď se bohužel vyplnila. Zataženo a nevlídno ukončilo naše snahy o focení. Snídáme, vymýšlíme další program. Prohlídka internetových předpovědí nás utvrzuje v přesvědčení, že tady už nám „pšenka nepokvete“. Nezbývá než se přesunout blíže k domovu a zkusit štěstí jinde. V zásobě máme několik variant a nakonec vybíráme cestu k Obertauernu, kde je vodopád Johanneswasserfall. Přijíždíme k němu v drobném mrholení, které není na škodu pro focení. Je to přes 60metrů vysoký vodopád, který padá v ohlušujícím dunění ze skalní římsy. Chvíli hledáme dobré místo pro focení, nakonec vezmeme za vděk místu přímo na stezce.

Od vodopádu odjíždíme okolo 14:30 a přesouváme se do Německa do Berchtesgadenu k malé kapičce (to místo nás dost zklamalo) a tak přejíždíme k jezeru Königsee. To byl absolutní „šlápnutí vedle“. Z klidného Slovinska a liduprázdného vodopádu v Rakousku jsme se ocitli na „Václaváku“. Stovky aut, desítky autobusů na parkovišti, davy lidí proudících hlavní uličkou k jezeru a spousty stánků s koženými kraťasy a „padacím mostem“ pro pány a dirndlem pro dámy. Prostě Bavorsku se vším všudy. Parkovací lístek máme na jednu hodinu a po jejím uplynutí prcháme pryč. Ale kam? Kde přespíme? Upoutá nás odbočka na Roßfeldstrasse. Odbočujeme tam, trochu udivení jsme z platby mýta, ale co bychom neudělali pro klidné spaní. Nelitujeme, vyjíždíme na sedlo, kde je krásné klidné parkoviště, ukryté stromy a kde už parkují další cestovatelé s obytným vozem. Večerní focení vlastně nestíháme, ale doufáme, že ráno to bude výrazně lepší.

29.9.2019

Ranní focení jsme si užili. Doufali jsme v mlhu, která by zalila celé údolí pod námi, ale to se bohužel nestalo. Přesto byly fotky a to hlavně před východem Slunce moc fajn. Pak nám nastala obvyklá rutina, která nás provází na těchto cestách.

Snídaně a vymyslet kam dál. Při Slunci, které nás hřálo, jsme vybrali cíl dnešního putování: Hochalpenstrasse – Großglocknerstrasse. Nejdelší a nejvýše položenou horskou silnici v Alpách. Tomu odpovídá i mýtné: 36,5eura. Ale co, žijeme jen jednou a tak vyrážíme. Cestou se zastavujeme v soutěsce Kitzlochklamm, kde je nádherný vodopád a pak už směr horská silnice.

Musím uznat, že silnice je to impozantní, stejně tak i výhledy do údolí i na alpské velikány. Cestou nahoru míjíme cyklisty, pro které je toto ikonické stoupání. Aby ne Délka hlavní silnice je 47,8 kma je  na ní 26 číslovaných zatáček. Nejvyšší stoupání je 12% a celkové převýšení je 1748m. Vystavěna byla v 30.letech minulého století. Na vrcholu Edelweizspitze je malé parkoviště, je to místo, kam míří desítky motorkářů.  Postupem času se parkoviště vylidňuje a my zůstáváme sami na vrcholu. Je větrno a vítr dává tušit příchod zimy. Večerní focení je fajn, teď se jen někde schovat a v klidu přečkat noc. (až při psaní článku jsem se dočetl, že přespání mimo hotely je v této oblast pokutováno, měli jsme tedy štěstí).

30.9.2019

Snad proto, že si nejsme úplně jisti, zda se zde nechá přespat, vstáváme hodně brzo. Je tma jak v pytli, ale hvězdná obloha, ve spojení se zasněženými vrcholky, je prostě úchvatná. Pokoušíme se to zachytit, pak se přesouváme zpět na Edelweizspitze a čekáme na východ Slunce. Jako ve všech horách, i tady jsou nejdříve ozářeny vrcholky a až poté se Slunce vyhoupne nad horský pás.

Tu nejkrásnější část dne máme jen pro sebe (návštěvníci přijíždí až později) a tak asi hodinu po výchou Slunce balíme své věci, nasedáme do auta a přesouváme se někam do nížin, kde snídáme a vyrážíme směr domov. Cesta byla sice krátká, ale užili jsme si ji a už se těšíme na polovinu října, kdy, pokud to počasí dovolí, vyrazíme vstříc nejfotogenějšímu pohoří v Evropě, italským Dolomitům.