Dolomity 2018 - část 2.

15.10.2018

Ráno nás přivítalo zataženou oblohou, ale přesto vyrážíme fotit. Jsme připraveni na vše. Po pár minutách se spouští regulérní déšť. Nás to ale neodradí a stále stoupáme výše. Po asi 30minutách přicházíme k vybranému místu. Přestalo pršet a v místě bývalých italských kasáren je tma jak v pytli. Vybalujeme fototechniku a přichází šok. Můj objektiv se širokým ohniskem odmítá zoomovat. Když jej sundám  z těla fotoaparátu, a lehce s ním zatřesu, tak v něm něco chrastí. Zřejmě se uvolnil nějaký člen, snad šroubek, uvnitř objektivu. No radost nemám. Musím vytáhnout základní objektiv a fotit s ním. Přicházím tak o nejširší ohnisko, ale to se nedá nic dělat. Až se vrátím do Čech, musím jej poslat do servisu. Snad to nebude extra drahé. Čekáme na východ Slunce, bohužel hradba těžkých nízkých mraků jej uvěznila a tak v 8:00 zklamaně odcházíme zpět k autu, které na nás trpělivě čeká na parkovišti na Passo Falzarego.  Po příchodu si dáváme pořádnou snídani a balíme věci. Chceme navštívit Cortinu d Ammpezzo. Po 30minutách serpentin parkujeme v Cortině. Procházíme střed městečka, v informačním centru studujeme předpověď počasí (nic moc) a vracíme se k autu. Odjíždíme na Passo Giau a cestou nás doprovází déšť. To není dobré znamení. Do sedla přijíždíme okolo 14.hodiny. Prší a honí se mraky. Sedíme v autě a přemýšlíme co dál. Projíždíme internet a hledáme upřesňující předpověď počasí. Všechny předpovědi se shodují: okolo 18.hodiny  přechodně polojasno. To nám dává naději. Ještě v 17:30 nás skrápí dešťová přeháňka se sněhovými krupkami. Slunce občas vykoukne z mraků a osvítí štíty u Passo Giau. Okolo 18.hodiny bereme věci a přesouváme se na vybrané místo, odkud bychom chtěli fotit.  Okolo nás se honí nízká oblačnost a čas běží. Po celou dobu si s námi hory a Slunce hrají na schovávanou. Nakonec se počasí alespoň na 5 minut umoudří a Slunce osvítí vrcholky hor.

Horečně mačkáme spouště fotoaparátů. Po chvilce je konec divadla a my odcházíme k autu, které na nás věrně čeká opodál. Připravujeme si spaní a zjišťujeme, že se obloha zcela vyjasnila a tak ještě než zalezeme do spacáku, zkoušíme noční fotky. Pak už jen rychle zalézt do studeného spacáku a snažit se co nejrychleji zahřát a usnout spánkem spravedlivých. Čeká nás studená noc.

16.10.2018

Předpověď se vyplnila a v noci mrzlo. Budík nás probouzí v 6:00 do mrazivého rána. Okna našeho příbytku jsou z venku omrzlá. Obloha je zatím jasná. Rychle si oblékáme skoro vše co máme sebou a odcházíme našemu místu. Rozbalujeme „nádobíčko“ a čekáme.

Vlastně čekáme skoro zbytečně, Slunce se ukrylo ve vysoké oblačnosti a tak místo osvětlených skal, vidíme šedivou masu.  Balím věci a jen ze zvědavosti se přesouváme na druhou stranu sedla.  Tady se nám otevírá pohled na západní stranu průsmyku. V dálce jsou osvětleny zasněžené vrcholky Dolomit. Fotíme pár motivů a odcházíme k autu.

Máme hlad a čeká na nás snídaně. Pak se musím rozhodnout kam dál. Během snídaně probíráme další možnosti focení. Předpověď počasí je příznová a tak nakonec si z možností vybíráme Passo Rolle. Po snídani vyjíždíme, čeká nás zhruba 50km přejez a začínáme pěkně z ostra. Serpentýny z Passo Giau jsou očíslované a nejvyšší číslo je 29. A tak se pomalu klikatíme do údolí a pak postupně projíždíme vesničky v podhůří Dolomit.

Okolo poledne přijíždíme na Passo Rolle. Toto sedlo dělá čest svému jménu. Cesta na vrcholek se klikatí a zatáček je nepočítaně. V klidu si připravujeme věci a v 13:30 se vydáváme na cestu k vybranému místu. Je to turistická chata, v tuto dobu už zavřená a před ní je malé jezírko. Za ní se pak vypínají rozeklané skalní štíty. Klidnou chůzí zvládáme  asi 200m převýšení a okolo 15. hodiny jsme na místě.
Máme před sebou asi 3,5h čekání. Jsme tu sami a je tu nádherný klid. Obloha na západě je zatím zatažená, ale věříme ve šťastnou hvězdu. Tedy že se obloha na konci dne alespoň na několik minut roztrhá a Slunce osvítí skály, které se budou odrážet v hladině jezírka.

Občas se objeví nějaký turista, nebo nedočkavý fotograf, který si vyfotití pár fotek a odchází.
Vše se mění asi hodinu před západem Slunce, kdy se najednou objevují 3 dodávky a několik osobních aut z nich vyskákalo cca 25 lidí. Většinou asiatů a všichni se hrnuli se stativy a fotovýbavou na břeh jezírka. V tu chvíli jsme byli na nohách a jali se bránit naše vyhlídnuté pozice. Chtělo to trošku tvrdší lokty, ale místo jsme uhájili.

A nastalo další čekání. Už zbývalo je pár minut do konce dne a stále nic.
A najednou to začalo. Slunce se konečně osvobodilo z poza mraků a konečně začalo dělat to proč jsme si jej objednali.  Ozvalo se áách a začali cválat závěrky fotoaparátů.

To divadlo trvalo max 10min. A byl konec. Slunce šlo spát a my začali balit své miláčky do obalů a začali se připravovat na cestu zpět k autu. Ta nám uběhla velmi rychle, protože jsme byli plni večerní nádhery.
Nasedáme do auta a vyrážíme směr Karersee, chceme tam fotit ranní jezero.
Po hodinové jízdě nahoru a dolů přijíždíme do vesničky Karersee a snažíme se najít jezero. Jde to složitě, když je tma jak v ranci a my jsme tu poprvé. Nakonec jezero nacházíme, ale parkoviště u něj je placené a ta 1 Euro za hodinu. A tak otáčíme vůz a hledání místa na spaní pokračuje. Po pár km odbočujeme z hlavní silnice na místní komunikaci a tady nacházíme zastrčené parkoviště u lesa. Sice se tam nesmí přespávat, ale je po sezóně, 21hodin a tma jak v ranci a tak to riskneme. Spíme jak v bavlnce, jen občas projede okolo auto místních obyvatel, nikdo nám ale na okénko neklepe. Budík nás vytrhne ze spánku už v 6:00.

17.10.2018
Rychle se oblékáme a vyrážíme směr Karersee. Už večer jsem si našel cestu na mapě a tak se necháváme vést mapou v mobilu. Nejdříve prudce klesáme a následně skoro vše zase vystoupáváme zpět. No někdy by měl člověk věřit svému úsudku a ne jen tupě mapě. Po hodinové cestě se nakonec oklikou k jezeru dostáváme, ale tady nás nic pozitivního nečeká. Obloha nic moc ale hlavně jezero je zpola vyschlé. A my si dělali naděje na odrazové fotky. Sedíme na místě, kde mapa označuje za vyhlídkové místo. Nic slavného to není. Průhled mezi stromy a vyschlé jezero. Nakonec mi to nedá a vyrážím se podívat okolo jezera. A hle na druhé straně je vyhlídková plošina a z ní je výrazně lepší výhled na jezero. A tak se přesouváme na druhou stranu. A stejně to není ono. Slunce vychází hodně stranou a okolní hory už nestačí osvítit. A tak čekáme na zázrak. A ten nepřichází.

Po hodině marného čekání balíme fidlátka a vyrážíme na cestu zpět. Tentokrát už podle vlastního uvážení. A hle cesta najednou trvá jen 20minut.
Po příchodu k autu vybalujeme piknikovou výbavu a snídáme.

Pak balíme věci a vyrážíme za další fotolokací. Tentokrát chceme fotit ikonický kostelík pod horami ve Svaté Magdaleně. Je to asi 80km přesun, ale už směrem k domovu.
Do vesničky přijíždíme okolo 14.hodiny. Míříme k vyhlášenému kostelíku pod horami, je krásný, dokonce je tam i na kraji pastviny, na kterou se nesmí, vytvořený pro fotografy násep s výhledem přímo na kostel. Protože máme spoustu času, jdeme až ke kostelu a cestou vidíme upoutávku na další kostel v okolí. Snad ještě hezčí, než ten původní. Ihned vydáváme telefony a v mapách po okolí a nacházíme. A jen kousek od parkoviště. Vyrážíme na průzkum druhého kostela. Po 15ti minutách jsme na místě. Mudrujeme odkud bude nejlepší fotit. Já jsem pro alternativu přes údolí, kolega by fotil z místa přímo před kostelem. Procházíme obě varianty a ta moje vypadá lépe.
Vracíme se zpět k autu a předjíždíme na bližší parkoviště. Odtud jdeme asi 30minut pěšky. Už když přicházíme k vybranému místu, je vidět opět hemžení asiatů. Je jich tu dost a další přijíždí. A to na této silničce povolen vjezd jen místním. Taky to majitel usedlosti, od které chceme fotit přijíždějícím důrazně vysvětluje. Dělají, že nerozumí. My si vybrali strategické místo vedle hnojiště a připravili si svou fotovýbavu.

A protože zbývalo dost času, usedli jsme na přinesené židličky. Opět jsme čekali na to, až Slunce osvítí stráň s kostelem a okolní kopečky. Po hodině čekání jsme byli odměněni nádherným západem Slunce, kdy okolní stráně byly ozářený jemnými paprsky. Asiati proháněli závěrky svých fotoaparátů jak o život a my nezůstávali pozadu. Byla to taková odměna za ne moc hezké ráno. Za 40minut bylo hotovo. Slunce zapadlo za horizont a my si sbalili svou výbavu, poděkovali majiteli za azyl a vydali se zpět na parkoviště, kde čekalo naše přibližovadlo.

Máme naplánovaný přejezd k Mnichovu, kde je další kostel s pěkným popředím a pozadím. Čeká nás přes 250km většinou po dálnici s přespáním jen kousek od plánovaneho focení. Cesta až na počáteční mudrování proběhla bez komplikací a v 22:15 zastavujeme na parkovišti kousek od cílového místa. Upravujeme auto na ložnici a jdeme do hajan.

18.10.2018
Ráno vstáváme v 6:00 a po ranní hygieně předjíždíme ke kostelu na ranní focení. Parkujeme a chodíme po louce a hledáme to nejlepší místo pro fotku. A tak opět čekáme. Slunce vychází až po 40minutách a osvěcuje alej barevných stromů.

Po pár minutách končíme, bylo to poslední focení na naší cestě do Dolomit. Ještě se cestou zpět zastavíme v Tierparku v Bavorsku a pak domů.

Okolo 20.hodiny zastavujeme před naším domem a s kolegou už cestou plánujeme novou výpravu směr Dolomity. Rok uběhne jako voda a už se těšíme na další místa, která jsme ještě nestihli navštívit.

Tak zase za rok arrivederci Dolomity!