Slovenský ráj

Zkouším zachytit své pocity a příhody při mých cestách za fotografováním. Tentokráte u našich východních sousedů.

 Jedna z nejkrásnějších oblastí Slovenska – Slovenský ráj. Část, která je známá svými vodopády a dolinami.

Naposledy jsem ji navštívil v roce 2005 s dětmi. Tehdy jsme si užili 14 dnů na chatě poblíž Spišské Nové Vsi a výlety po okolí. Tentokráte jsem jel s vidinou fotografování. A jak to všechno začalo: V práci mám kolegyni. Ta mi „básnila“ o loňské návštěvě Slovenského ráje. Prý seděli na terase a dívali se na Tatry. A za pár dní jedou opět a mají jedno místo volné. Nadhodil jsem to jako téma k diskuzi při příchodu domů a dostal požehnání se slovy:“ Jsem celý víkend v práci a Ty by jsi se doma nudil. „ A tak jsem vyrazil k našim sousedům a bývalým bratrům. Čekala mne cesta vlakem (dokonce lůžkovým vagónem) a pak 3 dny chození po krásné části Slovenska.

Vyrážíme v pátek v 17:30 a hned se zpožděním, které nás po celou cestu až do Popradu neopustí. Krátká cesta osobním vlakem do Vydrníku a pak minibusem až do Podlesku už byla bez zpoždění.  Ubytovali jsme se, opláchli a hned okolo 9.hodiny vyráželi na první tůru.  Čekala nás dolina Velký sokol. Dolina, která je nejdále od Podlesku. Začátek byl v pohodě, 1,5hodiny  chůze po rovině. Až pak začíná divočina. Častá cesta korytem potoka nás postupně provádí celou dolinou. Železné žebříky, které překonávají větší vodopády, byly jen 2x. Převládaly dřevěné stupy, které byly velmi kluzké. Jen focení jsem si moc neužil, začalo svítit Slunce a bylo po focení vodopádů.

Po výstupu na konec rokle, nás čekala už jen nudná cesta zpět do Podlesku po Glacké cestě. To co jsme pracně vystoupali, to teď scházíme dolů. V 16.nodin už sedíme na terase penzionu, kde jsme ubytovaní a snažíme se doplnit vypocené tekutiny. Čekám na slibované výhledy na Tatry a zatím se nic neděje.

Teď je 19 hodin a Tatry se mnou hrají na schovávanou -  jsou v mracích. Slunce zapadá až ve 20 hodin a tak čekám, zda se vyčasí tak, aby je šlo vyfotit.

Z focení nebylo nic, mraky objaly Tatry a do západu Slunce je z objetí nepropustily. A tak odcházím spát, protože zítra je taky den.

Nový den nás přivítal zataženou oblohou a občasným deštěm. Jsme po snídani a chystáme se na další tůru. V 9:00 vyrážíme, v 9:10 začíná opět pršet. Následuje převlékání do pláštěnek a nepromokavých bund. Já vytáhl svou bundu a pokračoval dál v cestě. Začínáme Prielomem Hornáda, který si pamatuji z minulých návštěv. Stav stupňů je stále stejný, ale řeka je výrazně více zaneřáděna odpadky. A protože to je vstupní brána do Slovenského ráje, je to spíše ostuda než sláva. Po překonání první části jsme uhnuli směr Kláštorisko a prošli Kláštorskou roklinou. Počasí bylo už jen zamračené (déšť nás provázel jen asi 30minut). Cestou jsem fotil Strakův vodopád a Machový vodopád.

Po hodině cesty se před námi objevilo Kláštorisko. Tady jsme se občerstvili, někdo si dal pivo, někdo kofolu a někdo i polévku. Po krátké pauze, jsme vyrazili směr Obrovský vodopád. Tady přicházíme k vrcholu vodopádu, cesta dolů je prozatím uzavřena a od 15.6. bude otevřena jako ferata. I tak je zde několik pěkných peřejí a malých vodopádků. Cestou k vstupu do rokliny Velký kysel, jsem natrefil na alternativní cestu (zřejmě konec feraty) a tak jsem kousek cesty prošel pomocí stupů a jistícího lana okolo Károlinyho vodopádu.

Pak už se před námi otevíral vstup do rokliny Velký Kysel. Začal jsem stoupat roklinou (v tuto chvíli už sám, protože díky mému focení a tudíž zastavování u každého fotograficky zajímavého místa, jsem se odloučil od nefotících turistů).  Při příchodu k Pawlasovu vodopádu začalo pršet, ale tentokrát to nebyl drobný deštík, ale pořádný vydatný déšť. Pro focení vodopádů, prý déšť nevadí, ale je to otrava. Musíte dávat pozor na kapky na čočce objektivu, špatně se mění objektivy, batoh mokne, fotograf mokne, prostě OPRUZ. Po vyfocení pár fotek vodopádu, kdy jsem foťák chránil deštěm vlastní čepicí, jsem zabalil náčiní a vyrazil. Déšť mne provázel až na vrchol rokle. Tam jsem si pod přístěnkem dal jednu sušenku a začal nezáživný sestup do Podlesku. Po hodině za stálého drobného deště jsem přicházel k penzionu a za pár minut už stál pod teplou sprchou.

Po hodině jsme se sešli v hospodě a začali opět doplňovat tekutiny. Večerní focení se opět nepovedlo za hradbou mraků opět Tatry vidět nebyly.

Ráno jsem opět vstal ve 4:30. Vlastně jsem jen čekal až zazvoní budík a sbalil si své vybavení. Při čekání na „zázrak“ (opět nízká oblačnost) jsem zkoušel vytáhnout z celku alespoň náznak slovenských velehor. Na chvilku se objevil vrcholek, ale byla to labutí píseň ranního focení. 

Snídali jsme už v 7:45 a v 8:30 už odcházeli směr Stredné Piecky. Nástup do soutěsky je pozvolný a tak jsme ze začátku jen přeskakovali z jednoho břehu na druhý. Až od poloviny se cesta stala náročnější, objevil se obrovský vodopád, který se překonával pomocí cca 30m vysokého žebříku. Pak už to šlo ráz na ráz, dřevěné stupy, ocelové stupy, žebřík, vodopád a najednou jsem byl nahoře. Cestou jsem se pokoušel fotit, tam kde to šlo, ale v určitých částech rokliny, focení nepřipadalo v úvahu.

A tak jsem stál na vrcholu rokliny opět osamocený a začal sestupovat do Podlesku. Tentokráte jsem šel jinou cestou, vydal jsem se po asfaltové silničce kopírující roklinu Suché Bělé a ještě si to zkrátil po lesní cestě. Nakonec jsem v 12:35 stál před penzionem. Pak začal obvyklý šrumec, vysprchovat, převléknout se, zabalit a doplnit tekutiny a poživatiny. V 14:30 už sedíme v minibusu, který nás odváží do Vydrníku na vlak. Odtud jedeme do Popradu a z Popradu pak Pendolínem směr Praha.